Co se týče reklamy, už jsem tak trochu v obraze

Když jsem byla malá, chtěla jsem být slavnou malířkou. No můj názor se trochu změnil po tom, co jsem za dva dny zhltla biografii Vincenta Van Gogha “Žízen po životě”. Což je mimochodem super čtení, ale ne pro devítileté dítě. Nicméně jsem se raději rozhodla jít studovat něco, kde je předpoklad, že se z toho nezblázním. No, nevím, jestli se mi to povedlo. Každopádně moje sbírání zkušeností v reklamě se malířství vlastně docela podobá. I když občas je to taky k zešílení.

Moje začátky připomínaly princip omalovánek, o které jsem se navíc ještě musela porvat. Měla jsem jasně daný rámec, který jsem měla za úkol pouze vyplnit. Ale zároveň jsem se na nich naučila ty nejzákladnější principy a postupy. Omalovánky vám ale dlouho nevydrží, časem z nich vyrostete. Tedy pokud máte takové ambice.

Plynule jsem přešla ke kresbě. A pochopila jsem, že jde to tuhého. Najednou jsem nedostala žádné předkreslené obrázky, občas bylo potřeba gumovat a člověk si navíc při stínování docela zamazal prsty. A pak se tužka už poněkolikáté zlomila. Tak jsem sáhla po štětci a přišlo moje nejzásadnější období v reklamě.

Můj malý velký impresionismus. Došlo mi, že ačkoli se něco může skládat z mnoha zdánlivě náhodných vrstev, které vám při pohledu zblízka vůbec nedávají smysl, stačí když si poodstoupíte. Najednou vidíte reálné tvary a obrysy. A naučila jsem se, jak důležité je, aby tenhle princip pochopil malíř hned na začátku. Aby to později mohl pochopit i jeho divák. A když na ten princip ve slabé chvíli zapomenete, je fajn mít vedle sebe někoho, kdo vás, když koukáte moc zblízka, poodstrčí a pomůže vám třeba získat i jiný úhel pohledu.

Po nějaké době navíc dokážete odhadnout, za jakou cenu by se obraz dal prodat, a když to všechno ještě ke všemu dokážete dělat s upřímným zápalem, každé dodělané plátno hrdě ukazujete všem na potkání.

Po impresionismu nastala totální smršť stylů a pořád je čemu se učit. Jen je prostě dobré znát základy a jednotlivé techniky.