Nemusíme dřít do úmoru, abychom mohli dělat dobrou práci

Magdaléna Křížová oslavila letos v dubnu dva roky za ředitelským stolem pražského Triadu. Polovinu této doby viděla svůj tým prakticky jenom přes monitor počítače, což má bezesporu vliv na procesy i mezilidské vztahy v agentuře. Mluvili jsme o tom, co se dá dělat pro firmu a její kulturu v době, kdy lidé tráví většinu času na gauči v teplákách i o tom, jak napravit urputné pracovní tempo, které je v marketingovém světě pořád tak nějak normálem.

Jsou to dva roky, co jsi se stala výkonnou ředitelkou Triadu. S jakou vizí jsi to místo přebírala? Kam bys chtěla agenturu dostat?

Pro mě je důležité vytvářet agenturu, která funguje udržitelně. To se týká samozřejmě peněz i dopadu na svět, ale z pohledu ředitelky především zaměstnanců. V českém marketingu se pořád z nějakého důvodu nosí nastavení, že v agenturách lidi makají na doraz – pracuje se po večerech, o víkendech, do toho chodí tendry se šílenými timingy a špatnými podmínkami. Tohle nezdravé prostředí si zaslouží změnu – potřebujeme, aby lidi zvládali kromě práce každý den dělat ještě něco jiného. Je mi úplně jasné, že se to nepodaří každý den, ale je důležité nebrat ty dny, kdy se to nepodařilo, jako normální stav. Tohle je pro mě velké téma minimálně v Triadu, ale ráda bych, aby tak jednou fungoval celý trh. Aby i lidi z marketingu mohli mít svoje osobní životy a záliby. A aby díky tomu mohli přinášet i super nápady. Očekávat skvělé nápady, funkční řešení a dobrý servis od přepracovaných a zničených lidí totiž není realistické. Zároveň věřím tomu, že inspirace a insighty jen velice těžko najdeme v uzavřené místnosti během nekonečných hodin u počítače. A je na to třeba myslet obzvlášť v této době.

Agenturní tempo je zajímavý úkaz a je určitě dobře, že to interně řešíte. Svůj podíl na tom ale bez debat mají i klienti, kteří ty šibeniční termíny vykopávají.

To určitě. Úplně stejně se proto snažíme uklidňovat i tu klientskou stranu. Je normální, že všichni všechno zkoušejí dostat ASAP, ale my se nesmíme dát. My zase zkoušíme z druhé strany, jestli přes brief ve všech směrech opravdu nejede vlak – je potřeba se ptát a ověřovat si, jestli je opravdu nutné věci řešit tak rychle, abychom pak v některých situacích nenaráželi hlavou do zdi, i když to nebylo nutné. Nebojíme se říct na některé požadavky ne, tendry řešíme podle pravidel Férového tendru a trochu vzděláváme i klienty – když nám pošlou špatný brief, vysvětlujeme jim, co v něm chybí a proč zrovna tohle info potřebujeme vědět. Spousta klientů vůbec netuší, proč jsou pro nás a pro co nejlepší výsledek našeho společného úsilí některé věci důležité. Nemůžeme jim to ale mít za zlé, většinou se to prostě neměli kde dozvědět, nikdo před námi jim to ještě neřekl. Hodně z nich je pak za takové informace ráda, protože jim pomůžou lépe zadávat práci do budoucna.

Mimoto také sledujeme, že podobně nezdravé tempo zažívají i samotní klienti, cítí na sobě obrovský tlak, fungují v kole nekonečných meetingů, a od některých jsme už slyšeli, že nespí ani pět hodin denně, aby to všechno stihli. Myslím, že to není udržitelné a v konečném důsledku vlastně ani efektivní.

Je kromě překotného tempa ještě něco, co tě žere?

Začíná mě štvát reklama (směje se). Ale vážně – ne ve smyslu kreativy, ale objemu. Skoro každá kampaň se lidem servíruje s neuvěřitelnou frekvencí a kdykoli se pustí ven něco velkého, je to úplně v každém prostředí a pořád. Značky se v podstatě předhánějí v tom, kdo se ukáže častěji, a ne vždy v tom, kdo přinese něco lepšího a zapamatovatelnějšího. Chtěla bych, aby marketingový, ale i mediální svět přestal střílet kampaně kobercovým náletem a nevychovával generace, které už reklamy nevidí, protože je kvůli ochraně vlastního zdravého rozumu raději přestaly vnímat.

Když už firmy ty velké budgety mají, bylo by zároveň fajn, aby je víc využívaly pro podporu důležitých společenských témat a ne jen k ukazování hezkých obrázků a videí se svým logem. V Triadu máme velkou radost ze všech kampaní, které mají tendenci taková témata otevírat, ať už je to kampaň pro O2, VÚB nebo Absolut na Slovensku, nebo náš příspěvek k projektu Za bezpečný domov pro IKEA, Gambrinus Kopeme za fotbal nebo podpora udržitelného způsobu podnikání Pilsner Urquell. Je dobré, když firmy můžou svou komunikací zároveň trochu pomoct, a teď nemyslím jen povídáním na kampaňové microsite, ale třeba tím, že investují peníze, čas, energii, nebo i know how do nějakého fondu nebo neziskovky, případně změní to, co dělají proto, aby méně zatěžovaly planetu.

Každá firma tím, co dělá, ovlivňuje prostředí, ve kterém funguje, a když si najde téma, které dává smysl i z hlediska jejího byznysu, je to win-win pro všechny. Tohle nás všechny baví a chtěli bychom takových projektů dělat ještě víc. Poslední dobou mám pocit, že jsou tomu nakloněné i firmy a taky spotřebitelé, kteří očekávají, že se velké společnosti budou angažovat víc.

Rozhovor děláme (už snad klasicky) přes webkameru, takže se nemůžu nezeptat: jak zvládá agentura o velikosti Triadu teď už prakticky roční vyhnanství homeofficu?

Možná čekáš odpověď, že je to po všech stránkách horší. Není to ale pravda, na spoustu věcí jsme se díky té situaci naučili dívat z jiného úhlu. Nechci teď mluvit jako titulky některých motivačních článků o tom, že „jsme díky covidu změnili všechno od základů a teď je z nás nová a lepší firma“, to vůbec – ale zjistili jsme, že se takhle dá docela v pohodě pracovat. Ještě před lockdownem jsme si úplně nedokázali představit situaci, kdy bychom měli lidi dlouhodobě na homeofficu nebo na dálku. Ne, že bychom pochybovali o tom, že svou práci udělají, ale mysleli jsme si, že to hlavně skrz komunikaci nebude moc fungovat a přinese to víc problémů než užitku. Ale ukázalo se, že efektivita v takovém provozu vlastně nespadla a ani fuck-upů není víc než obvykle. Samozřejmě dochází k nedorozuměním, komunikačním šumům a je náročnější odečítat náladu a emoce. U nás, ale i u klientů. Je na to třeba myslet a více se ptát na kontext, častěji se ujišťovat o tom, že se všechny strany chápou.

Může se to do budoucna projevit na hiringu a skladbě týmů? Přemýšlela jsi nad tím, že by vám taková zkušenost otevřela možnost nabírat lidi z různých koutů světa nebo by naopak interní lidé měli možnost dlouhodobě odjet?

Určitě jsme nad tím přemýšleli a dokonce jsme – before it was cool – už i dva remote kolegy měli. Pravdou ale je, že tady byli oba původně docela dlouho full-time a znali jsme se osobně. Teď to funguje dobře, protože jsme každý jinde a všichni s tím tak nějak počítají, nejsou to výjimky. Za mě je to teď už určitě víc otevřená zóna a dokážu si představit situace, kdy by to byla cesta, ale nemyslím si, že by se to stalo standardem a měli jsme běžně kolegy všude po světě. Zčásti i proto, že Triad je a vždycky bude postavený na mezilidských vztazích a specifické kultuře, a to se přes cally buduje dost těžko.

S tím se pojí ještě jedno téma, a to je remote onboarding. Práce na dálku v týmech, které se z dřívějška osobně znají je jedna věc, zapojení nováčků do firemní kultury je věc druhá.

Přiznám se, že to je trochu bolavé téma. Nechci říct, že bychom se u nás o nováčky nestarali, ale teď je potřeba se o ně starat o dost víc než při běžném kancelářském provozu. A tohle jsme, mám pocit, ještě úplně necrackli. Přes technologie je celá komunikace, a především ta osobní rovina v ní, podstatně složitější, a ne všechny otázky nových kolegů se kvůli tomu dostanou na světlo světa. Věřím, že je vážně náročné pro nového člověka pochopit co kdo dělá, a to už vůbec nemluvím o tom, když má zjistit, jací jsou její nebo jeho kolegové, co je baví nebo jak jsou zvyklí pracovat. Hodně přemýšlím nad tím, jak to udělat, aby se lidi poznali, ale zároveň to nebylo moc škrobené. Ta kulturní část nám jde na dálku o poznání hůř.

Cos vymyslela?

Naposledy jsme měli celofiremní online akci ve stylu Pecha Kucha, kdy o sobě každý něco vtipného, zajímavého nebo klidně nezajímavého prozradil ostatním. Snad jsme se díky tomu zase trochu líp poznali. Byla to už několikátá celofiremní online akce a musím nás pochválit, že se nám zatím všechny dost povedly. Tohle ale nejde dělat každý týden, protože lidi začínají být na online meetingy alergičtí. Myslím, že je u takových akcí důležité lidi nenutit – když to někoho nebaví, nevyčítat mu, když se prostě odpojí.

S firemní kulturou si teď asi láme hlavu každý tým. Zmínila jsi, že jste měli několik úspěšných akcí, co se vám osvědčilo?

Zkoušíme všechno možné. Popravdě jsou to dost často moje ujeté nápady a náhodné blbosti. (směje se) V únoru jsme měli tajného Valentýna, kdy si každý někoho vylosoval a pak mu poslal valentýnku. Teď už druhý měsíc jedeme krokovou challenge, ve které jde, překvapivě, o to, kdo toho nejvíc nachodí. Chtěla jsem, aby lidi neseděli jen doma zkroucení u počítače, ale aby je něco motivovalo jít každý den aspoň na chvíli ven. Tahle výzva má docela úspěch – první měsíc jsme soutěžili jen v rámci pražské kanceláře, teď nás ale vyzval slovenský Triad a tak jedeme souboj národů. Taky jsme měli společné meditace a několik super workshopů o duševním zdraví s Nevypusť duši. Po těch jsem se bála, aby si lidi natolik nepřebrali svůj život, že začnou dávat hromadně výpovědi. (směje se)

Možná se pletu, ale řekla bych, že lidi sice možná budou z práce frustrovaní, ale přemýšlet nad změnou teď budou mnohem míň.

Taková situace byla loni na jaře, teď už je to podle mě úplně stejné, jako kdykoli jindy. Ne že by nám nějak hromadně odcházeli lidi, ale pokud už někdo změnu chce, určitě se ji nebojí udělat. Naopak se zvýšila poptávka – na pozice se hlásí víc kandidátů, taky nám chodí podstatně víc cold mailů od režisérů, produkcí a různých externistů, což je všechno dané celkovou nejistotou trhu a zakázek. Sami přemýšlíme, jak na tu nejistotu reagovat a do budoucna je ve hře i varianta, že bychom některé pozice neobsazovali full-time, ale ještě víc spolupracovali s externisty na projektové bázi.

Jakou nejistotu máš na mysli?

Celý ten divný stav odnikud nikam se projevuje na zakázkách. Některé věci se během roku zrušily, jiné zmenšily nebo posunuly, a děje se to podstatně častěji než jiné roky. Naštěstí ne tak, aby nás to nějak výrazně finančně ovlivnilo, ale má to takový ten myšlenkový efekt, že zkrátka není nic jisté. Ani podepsaný deal. Klienti toho moc nechtějí slibovat a už vůbec se nechtějí k ničemu upisovat. Naprosto to ale chápu, je ty různé uzávěry a zákazy docela dost ovlivňují a sami vlastně neví, co bude.

Dá se s tím v aktuální situaci něco dělat?

Celá ta situace je zvláštní – na jedné straně nikdo nechce moc investovat do nových projektů a jejich propagace, ale jak už jsem zmiňovala dřív, mediální prostor je pořád přehlcený. On-line i v televizi vidíme daleko víc „recyklovaných“ starších kampaní a kreativy, často ne moc kvalitně přestříhané a upravené. Už to ani nevnímáme, protože jsme je viděli xkrát. Myslím, že řešením v krizi by opravdu nemělo být maximalizování viditelnosti v médiích s otravnou frekvencí a zároveň až nesmyslně šetřit na obsahu. Mělo by to být vyvážené. Tím, že lidé tráví daleko víc času doma před různými obrazovkami, kterým věnují daleko víc pozornosti, je zároveň právě teď správný čas na interaktivnější, hlubší nebo delší formy kontaktu. Nemusí vždycky jít o nákladné produkce a košaté ekosystémy. Jednoduchý, ale zbrusu nový nápad může lidi bavit mnohem víc, a značku a její poselství si daleko lépe zapamatují.