Láska a nenávist k sociálním sítím v době Tinderu

Jak sociální sítě ovlivňují náš každodenní život? Devalvují naše hodnoty, omezují vzájemnou interakci a měli bychom všechny ty internety zakázat? Slyším to kolem sebe pořád dokola – jsme generace přilepená ke screenu a ta, která přichází po nás, je ještě horší.

Co nás ale tolik uráží na konzumaci obsahu online, ptal se během svého talku „Is internet making us more stupider“ David Schneider. V čem je internet horší než kniha? V 19. století byla četba jistého druhu literatury považována za stejný mor lidstva. Tráví teenager, který čte Twilight čas lépe než ten, který sjíždí videa na YouTube? Nemyslím si.

(A to říkám jen proto, že jsem „oblbnutá“ včerejším rozhovorem s Alfiem Deyesem a Jakem Paulem, protože za normálních okolností je můj názor na kulturu influencerů značně militantní, Jirka Král by mohl vyprávět). Tupost informací, které přijímáme se nedá jednoduše svést na platformu, ze které je přijímáme.

David se nezastavil jen tady, ale vyjádřil poměrně revoluční myšlenku, týkající se selfies. Přirovnal je k rituálu, kterým je například pokleknutí při modlitbě. K rituálu, který je společný pro určitou komunitu lidí, komunitu, kterou spojuje nejen selfie s čímkoliv co se mihne kolem, ale zároveň #, které je spojují napříč kontinenty, rasou neb vyznáním. S touhle myšlenkou jsem se sice 100% neztotožnila, ale baví mě tenhle úhel pohledu. Že jsem si vyfotila selfíčko? No a co? Že na fotce chci mít nejen objekt zájmu, ale i sebe? NO A CO? Druhá věc je obsesivní sledování líbínků, ale jak ukázala historie, masturbace ega tu byla už dávno před Instagramem.

Když už mluvíme o modlitbách – neskutečně inspirativní byla série rozhovorů s otcem Paulem Tighe, mužem, který přivedl papeže na Twitter a Instagram. Pro církev je totiž komunikace na sociálních sítích obrovský krok z komfortní zóny – církev není zvyklá komunikovat s lidmi na úrovni 1-1 formou dialogu, ve valné většině promlouvá ke skupinám shora, káže. Svou prezenci na sociálních sítích pak považují za možnost, jak zasáhnout lidi, ke kterým by se normálně nedostali. Jejich cílem je přinášet „dobré zprávy ve světě, kde je dobrých zpráv málo“. (btw. dokážete si představit dělat community pro církev? Tak si představuju socialistovo peklo.)

Z opačného konce pak byl rozhovor se Seanem Radem, zakladatelem Tinderu, kam prý 80% lidí chodí najít dlouhodobý vztah. (vsuvka: data možná nelžou, ale lidi jako když tiskne..nebo jsem holt měla smůlu. #denikzoufaletricitky). Faktem je, že díky Tinderu se setkávají lidé, kteří by se v normálním životě nikdy nepotkali a zároveň dostávají příležitost úplní introverti, protože Tinder jednoduše eliminuje pocit odmítnutí. A dost pravděpodobně nejde jen o sex (věděli jste, že millenials mají méně sexu než generace před nimi?) Sean například pomocí Tinderu nabírá zaměstnance.

Dalším důkazem jsou nejen děkovné dopisy a pozvánky na svatbu, které dostává Sean každý den, ale taky moji kamarádi Zuzka a Rodrigo, kteří se díky Tinderu před měsícem vzali 🙂

Co mě ale úplně dostalo je způsob, jakým Tinder používá mechaniku, na kterou je sto milionů userů zvyklých pro kompletně jiný účel – průzkum veřejného mínění. WOW. Jakože vážně WOW, prostě jim jednoduše naservírují otázku místo profilu, uživatel swipne kam potřebuje a tradáá, data jsou tady! Včetně demografie. Boží!

Cílem předchozích odstavců bylo vás přesvědčit, že sociální sítě jsou dobrý sluha. Cílem toho následujícího je poukázat na to, jak moc můžou být špatný pán.

Brace yourselves.

Věta, která mnou nejvíc rezonovala během letošního Web Summitu je jednoduchá – Žijeme v názorových bublinách, ovládaných facebookovým algoritmem (a souhlasí s tím i Tinie Tempah, so its written in the stars). Cokoliv lajkneme, ovlivní content, který nám Facebook nabídne příště a cyklíme se a cyklíme. Pamatujte si to. Někam si to napište. Řiďte se tím. Protože tam někde venku žijí lidé, kteří si nemyslí totéž co vy a 8 vašich přátel, kteří se vám objevují na zdi.

A dokud tohle nepochopíme, budeme žít v době Brexitů, Trumpů a Babišů.

Fakt.